Změna klimatu již není vzdálenou hrozbou; její důsledky jsou již pociťovány a nutí k obtížným otázkám o budoucnosti lidské migrace. Expertka na přizpůsobení se změně klimatu Susanna Fischerová ve své knize Sink or Swim vykresluje ponurý obrázek pro rok 2070, kdy stoupající hladina moří, extrémní jevy počasí a nedostatek zdrojů povedou k masové migraci. Nejsou to jen předpovědi; zkoumá konkrétní volby, kterým lidstvo čelí, a zdůrazňuje nutnost plánovat již nyní budoucnost přetvořenou změnou klimatu.
Vypadají dva světy:
Představte si dvě protichůdné reality. V jednom z nich se hranice zužují, protože se zmenšují neobyvatelné regiony. Země, které se potýkají s nedostatkem vody, staví bariéry, takže vysídleným lidem zůstávají omezené možnosti. Humanitární pomoc sotva funguje, nabízí dočasnou pomoc, ale neřeší základní příčiny migrace. Vzniká globální propast – obyvatelná zóna obývaná těmi, kteří mají to štěstí, že žijí ve stabilních oblastech, a „neobyvatelná“ zóna zahrnující stále opuštěnější regiony bojující s devastací klimatu. Zoufalství vede k nekonvenčním řešením, protože roztříštěné komunity experimentují s geoinženýrstvím v zoufalé snaze zachránit své území.
Druhý scénář poskytuje jiskřičku naděje uprostřed obtíží. V tomto světě umožňují koordinované mezinárodní dohody řízenou migraci způsobenou klimatickými katastrofami. Země uznávají odpovědnost za historické emise a nabízejí cesty k přemístění – záchranné lano rozšířené o země, jako jsou ty, které se kdysi živily globálním oteplováním. Jednotlivci dostávají „klimatické pasy“, které jim umožňují vybrat si destinace na základě faktorů, jako jsou příležitosti a rodinné vazby.
Ropné a plynárenské společnosti jsou hnány k odpovědnosti v přelomových soudních případech, což vedlo k vytvoření fondů na přesídlení postižených komunit. V Bangladéši, zdevastovaném cyklony, sídlí migrační agentura OSN, která umožňuje rodinám usadit se v sekundárních městech, která nabízejí stabilitu a příležitosti ke vzdělání a novým profesím.
Najděte společnou řeč:
Komunita Norfolku vykořeněná pobřežní erozí nachází útěchu nejen ve specializovaném programu přemístění, ale také v soběstačnosti – své přesídlení utvářejí s vládní podporou, zajišťují kulturní kontinuitu a spojení se svým bývalým domovem. Ostrovní stát se mezitím uchyluje k adaptačním strategiím, jako jsou plovoucí plošiny a rekultivace půdy, a zároveň nabízí podporu těm, kteří se rozhodnou migrovat. Vytvářejí to, co Fischer nazývá „národem sítě“, který je zakořeněn v udržitelnosti, ale zároveň je propojen napříč místy a spojuje tradici s realitou klimatických změn.
Tyto budoucí příběhy nejsou pouhou spekulací; zdůrazňují hluboká rozhodnutí, která musí lidstvo učinit tváří v tvář rostoucím dopadům změny klimatu. Vyzývají nás, abychom zvážili nejen globální řešení, ale také to, jak se jednotlivci, komunity a národy vyrovnávají s těmito složitými přechody.
Cesta vpřed vyžaduje obtížné rozhovory, posun od reaktivní pomoci při katastrofách k proaktivním adaptačním strategiím a uznání, že klimatická spravedlnost vyžaduje spravedlivé sdílení zátěže a přínosů. Čas běží. Ignorování ponuré reality Fisher představuje rizika vedoucí k ještě chaotičtější a nerovné budoucnosti – nechává nám na výběr méně možností, než jaké zkoumala v jejích přesvědčivých scénářích.
